Tenhle článek má předehru u mé učitelky na angličtinu.
Kecali jsme o webech. Když najednou řekla:
„Víte, Patriku, já vás obdivuji. Že nemáte strach vystupovat na internetu veřejně. Já si nedovedu představit, že by kdokoliv mohl dát mé jméno do vyhledavače a vygooglit si o mně všechno možný.“
To znělo mile. Až na malý problém.
Já se totiž bojím.
Každé slovo. Každá věta. Každý článek. U všeho mě provází strach. Hlavou mi létají myšlenky typu:
- Co na to řeknou lidi?
- Nebudu za troubu?
- Co když mě někdo zkritizuje?
- Budou to lidé číst?
Opakovaně se vrací. Pokaždé. Často mi svazují ruce. Přesto nakonec text odešlu. Umím ty negativní hlasy v makovici umlčet. Pomáhá mi k tomu pár myšlenek. Dnes se s vámi o ně podělím.
Co najdete v článku
1. Strach naznačuje věci, na kterých vám opravdu záleží
Ať šlo o řidičák, důležité setkání nebo tenhle blog. Každou významnější událost v mém životě doprovázel strach.
Dnes když stojím před zkouškou a nemám obavy, čichám průšvih. Protože cítím, že mi na tom už tolik nezáleží. S rizikem, že tomu neobětuji maximum.
Pokud děláte něco důležitého, cítí strach skoro každý. Naopak bych se divil, kdybyste ho neměli. Dělá nás lidskými a vede nás k tomu, abychom ze sebe vymáčkli maximum.
2. Co nejhoršího se vám může stát?
Dodnes si pamatuji na bakalářský státnice. Seděl jsem na potítku a sepisoval si poznámky k tématu.
Najednou za sebou slyším udýchanej pidihlásek studentky, kterou zrovna profesor zkoušel. Málem tam omdlela z nervů.
Nikomu bych to nepřál. Ani jí. Přesto mi to hrozně pomohlo. Viděl jsem totiž asi nejhorší věc, která se mi mohla při zkoušení stát. Nevědět a ještě omdlít. Moc dalších možností už nemáte.
Před zkoušející jsem pak přišel s vědomím, že víc už to zvorat nemůžu. Dnes mi na stole leží bakalářskej titul. 🙂
Při psaní mi otázka v podnadpisu pomáhá. Když se nad tím zamyslím, co se mi u totálně zpackaného článku může stát?
- Lidé mi to nebudou číst
- V komentářích a na sociálních sítích se objeví nesouhlasný komentáře
- Někdo napíše reakční článek, kde mě totálně setře
- Budu vděčný téma pro soukromý diskuze
Ježiš, Páťo, to je strašný! Hned si hoď mašli, nech se spálit a zakopat hluboko pod zem. Protože takovou tragédii přece nerozdýcháš, když si tě vezme někdo do huby!
A víte co?
Nasrat!
Já si přece nebudu trhat žíly kvůli pár hnidopichům. Tohle je sakra můj blog! Dělám ho s tím nejlepším vědomím a svědomím. Z konstruktivní kritiky si vezmu to podstatné. Z destruktivní… se pobavím, že to lidem za tu námahu stojí.
3. Co nejlepšího se vám může stát?
Představte si, že se článek podaří. Co vám to přinese?
Většina lidí chce návštěvnost. Já k tomu přistupuji jinak. Beru blog primárně jako nástroj k učení, utříbení myšlenek a důkaz, že zmáknu udržet v chodu online projekt.
Blog mi navíc pomáhá v navazování kontaktů. Už několikrát jsem se díky němu potkal s velice inspirativními lidmi. O pracovních nabídkách ani nemluvím.
V takovou chvíli výhody převáží nad mými strašáky v hlavě. Najděte si, co blog přináší vám.
4. Nikoho moc nezajímáte
Tahle myšlenka podnikatele Mária Roženského mě velice osvobodila.
Většině lidem ležíte v hlavě mnohem míň, než si myslíte. S výjimkou rodiny, nejbližších a skalních fandů.
Teď třeba čtete můj článek. Nějak vás osloví. Pokud vás hodně zaujmu, věnujete mi komentář, nebo mě začnete odebírat (což nezní jako špatnej nápad :-D). Po zavření článku ale zmizím z vaší hlavy a věnujete zájem jiným věcem.
Já se ani moc netajím tím, že veřejně publikuji. Odkaz na blog mám na všech sociálních sítích, občas něco prohodím během řeči. Přesto mi nikdo nenadává, nikdo se na mé aktivity nevyptává. Protože nikoho vlastně moc nezajímám. 🙂
5. Rychle se na internetu objevíte, rychle zmizíte
Bavili jsme se o tom s Jirkou Rosteckým a musím mu dát zapravdu.
Na internetu se s trochou štěstí a umu snadno a rychle zviditelníte. Stejně jednoduše se na vás ale ve veřejném mínění zapomene.
Vezměte si třeba můj článek s infografikou o psaní titulků. Na sociálních sítích se v den vydání často sdílel, návštěvnost ohromná, dobře se umístil i ve vyhledávačích.
Teď po pár týdnech? Zapadl do zbytku internetového obsahu. Což se bohužel děje s většinou vydaných věcí, pokud se starším obsahem neumíte pracovat.
Pokud tedy něco náhodou zvořete, většinou se na to rychle zapomene. Navíc existuje kouzelné tlačítko „Smazat“.
6. Strach často prozrazuje námět na úžasný článek
Ještě jsem nevydal žádný úspěšný text bez počáteční nervozity, jak dopadne.
Při tvorbě článku s radami jak psát nadpisy jsem se strašně klepal. Z obav, že si mě podá nějaký svérázný psavec s touhou někoho setřít. Dodnes se divím, že mi nikdo nezkritizoval některé chybějící body, případně vzhled infografiky.
Při Skypu s copywriterkou Petrou Kurákovou mě překvapilo, že už mě znala. K mému údivu ji nezaujal žádný z nejnavštěvovanějších textů. Šlo o článek o mé nejdůležitější pisatelské zkušenosti za rok 2016. Protože byl nejosobnější.
Strach vám i nepřímo říká, že se chystáte udělat něco, na co jiní nemají koule. Zvýšíte si šance, že se odlišíte publikováním něčeho, čeho se jiní obávají.
Nebojte se strachu. Využijte ho jako kompas pro skvělé nápady.
Nebojte se ukázat. Nikdo jiný to za vás neudělá
Tím se vracím k čtvrtému bodu – nikoho nezajímáte.
Veřejná tvorba vám nabízí jednu z cest, jak vyniknout. Tím zvýšíte šance, že začnete někoho zajímat.
Mně blog otevřel příležitosti pro externí publikování a seznámení s řadou zajímavých lidí. S trochou štěstí i šanci pro budoucí uplatnění.
Stačí jediné. Překonejte ostych a pusťte se do toho!
Líbilo? Pak mě odebírejte na Facebooku, Twitteru, nebo RSS. Žádný další článek vám už neuteče. 🙂
- 11 tipů pro introverty, jak na networking a zisk nových kontaktů - 2024-07-04
- Zhodnocení roku 2023 - 2023-12-28
- 5 úrovní seniority lidí při práci. Kam patříte vy? - 2023-05-24
Vždycky mám radost, když narazím na nějaký blog o blogování jako takovém, takže se určitě ještě porozhlédnu. Rada „nikoho nezajímáte“ mi přijde pro mou osobu asi nejvhodnější. Momentálně je to poprvé, co vystupuju na blogu pod skutečným jménem, i když jen křestním, a i tak s tím mám spojenou určitou nejistotu. Nejraději bych osobní a blogové já oddělila, ale nakonec se stejně ukáže, jak jsi v článku také poznamenal, že lidi nejvíc zaujmou osobnější články, kde odkrývám opravdu něco ze sebe. Nebo kde mluvím o jiném slavném člověku, protože je zajímá ten člověk. Ve skutečnosti je ale zajímá obraz toho člověka na internetu, ne člověk samotný. Nicméně i já vidím pod užíváním celého jména v blogování jistou odvahu.
Díky. Budu rád, pokud tě zaujmou i další články. 🙂
Já si pamatuji, že mi od zabrání domény trvalo hrozně dlouho, než jsem se odvážil vydat první článek pod vlastním jménem. Bál jsem se, co na to řeknou lidi okolo. Teď kupodivu zjišťuji, že na to lidi kolem reagují vesměs pozitivně. Pokud nepíšeš něco kontroverzního, není se moc čeho bát si myslím.
Jak říkala copywriterka Michelle Losekoot v jednom rozhovoru, buď otevřená tak, jak ti to bude příjemný. Pro začátek stačí ukazovat práci. Nikdo tě nenutí odhalovat věci o rodině, pokud se na to necítíš. 🙂
Díky za super článek. Souhlasím s tím co je v něm napsáno. Kdyby pokaždé člověk článek nevydal, když je nervózní tak je internet o hodně skvělých témat ochuzený. I ke mně chodí lidi, kteří chválí a kritizují. Tedy hlavně kritizují, že jsou v článku chyby, ale to jsou už dost dávno publikované články a za tu dobu jsem se posunul dále. Komentář s kritikou si tedy vezmu a snažím se jej využít ve svůj prospěch a posunu se zase dále 😉 . Stejně tak u kladných komentářů. U obou mě žene to, že si někdo dal tu práci a čas, na to aby něco napsal.
Dříve jsem si z toho ale také dělal hlavu.
Jinak si mě nalomil k tomu, abych publikoval na blogu pod svým jménem 🙂 .
Rádo se stalo. Trochu mi připomínáš, že výhledově budu muset projít starší články a trošku je upravit, až se k tomu dostanu 🙂
Osobně bych zrovna u tvého blogu doporučoval trochu líp vykomunikovat, kdo vlastně jsi. Z prvního dojmu u hlavní strany jsem chvíli přemýšlel, o čem vlastně píšeš. Kam tvůj blog žánrově zařadit. Osobně budu homepage taky mírně optimalizovat, tak uvidím, jak to půjde.
Těší mě, pokud tě to přimělo psát za sebe. Anonymní psaní má taky něco do sebe, ale hůř se tím prodáš. 🙂
Já jsem k publikování pod svým civilem (aspoň tedy částečným) musela dojít postupně. Prakticky jsem musela zjistit, že nikdo kolem ten můj blog vlastně neřeší, tak se nemám proč bát.
Souhlas. Já na začátku myslel, že to bude kolem hrozně moc lidí řešit, že mám tu drzost něco někam psát. Ve finále to ale řeší mnohem méně lidí, než jsem si předtím myslel.
Dost taky závisí na tématu. Já píšu pro celkem úzkou cílovou skupinu a proto to většina mých přátel číst nebude. Tvořit třeba lifestyle blog, bude se o to moje okolí podle mě zajímat zajímat víc. 🙂
Psát na blogu veřejně pod vlastním jménem považuji za normální a nikdy jsem neuvažoval o jiné variantě. Ať napíšu dobrou věc nebo blbost, chci, aby všichni věděli, že se k tomu hlásím, že si nepřisvojuji jenom úspěchy, ale i prohry, obojí ke mně patří. Když budu se svou prací opravdu spokojený, což věru nebývá často, odsuzující komentáře mě nemůžou rozházet, stejně tak – když cítím, že výsledek nestojí za nic, žádná chvála ani lichocení mě nepřesvědčí o opaku. Myslím, že přece jen už docela poznám, jaké názory (pochvalné i kritické) má smysl brát vážně, které vzít na vědomí a nad kterými mávnout rukou. Samozřejmě, čím osobnější příspěvek píšu, tím je chvění při zveřejňování citelnější, ale to je, myslím, velmi užitečný pocit, protože si aspoň člověk potvzuje, že to, co dělá, mu není fuk :-).
Tak to respekt, pokud dovedeš sám rozeznat tu hranici mezi konstruktivní kritikou a hejtem. Spousta lidí to neumí a i já s tím občas bojuji, přestože si myslím, že mám míru kritického myšlení celkem solidní.
Jinak já celkem anonymní blogery a blogerky chápu. Ne každý ten tlak okolo veřejného psaní ustojí a pokud si „nanečisto“ vyzkouší psaní pod anonymním nickem a zalíbí se to čtenářům, jsem pro 🙂
Super článek! Moc mi pomohl, takže děkuji. Já sice píšu pod svým jménem, ale jelikož mám v sobě všechny strachy, o kterých jsi psal, tak se držím striktně profesní tematiky. Pomalu se odhodlávám napsat na web něco o sobě a tvůj článek mě konečně nakopnul, tak se do toho hned pustím. 🙂 Přestože nemám ráda „sprostá“ slova a v běžné komunikaci je nepoužívám, tak v některých textech mi vyloženě udělají radost. Třeba tvoje „Nasrat!“ mi jde přímo z duše. 😀
Komentářem jsi mi hodně zvedla náladu. Fakt mě těší, pokud se najdou lidé, kterým článek dodá víc odvahy.
Osobně sprostá slova také moc nepoužívám. Na druhou stranu, tady mi sedlo víc než nějaké mazání medu kolem huby. 😀
Uprimne tenhle strach jsem nikdy nepochopil. Chci psat, tak pisu. Co chci a jak chci. Jestli se to nekomu nelibi, jeho problem. 😀 Fascinujou me lidi, co se klepou, aby na blog nejak nenarazili jejich znami, ucitele, rodina… Jo, pochopim to u nejakeho eroticky ladeneho denicku, ale jinak? Ja se za Frogos nestydim. Naopak. 🙂
Pak máš o spoustu starostí méně 😀
Ono ve finále máš pravdu v tom, že pokud nepíšeš vyloženě něco sebepoškozujícího, tak reakce okolí je celkem v pohodě. Nicméně se nějakým způsobem otevíráš ven a je o tom, jak seš s tím v pohodě. Pro mě je to často výzva. Když tohle nemusíš řešit, jedině dobře.
„Nikoho nezajímám“ – já to vlastně vím, ale definitivně si to uvědomuju až poté, co jsem si to přečetla u tebe. Díky, hned budu vést svůj web s větší lehkostí.
Rádo se stalo. 🙂 Ono to fakt hodně uvolní ruce, když ti dojde, že nejsi pod zas tak velkým drobnohledem, jak si napřed myslíš.
Než jsem vystoupil se svým skutečným jménem mi trvalo 10 let. Do té doby to byl web „bez“ jména. Vím že web má spoustu chyb (gramatika, grafika, atd.), ale ve svém důsledku pomáhá +100.000 návštěv za měsíc (a pochvalné komentáře, emaily) to potvrzují. Většina komentářu je pozitivních, no a trolové mi nevadí (procentně jsou zanedbatelní a pokud jim nevyhovují, existují i jiné weby).
Pod mým jménem existuje už 5 let a je pravda nikoho nezajímám (jde jim o informace týkající se Excel, úspory které jim znalost přinese) no a pokud si objednají konzultací, školení tak jedině dobře 😉
Tak pak je bezva, že se povedlo ty obavy překonat. Já si pamatuju, že jsem poprvé měl strašnej problém jen odeslat článek z obavy, že si to někdo spojí s mým jménem a nějak víc mě to negativně zasáhne. Ale ono kupodivu nic a naopak mi to občas pomohlo. Ty komentáře a e-maily opravdu dovedou potěšit 🙂
Ten zájem o informace beru jako dobrý postřeh. Často lidé chtějí informativní obohacení a o člověka za tím všímse zajímají až druhotně. To často znamená, že pokud už někdo něco kritizuje, často jde o nějaký zmíněný údaj a nejde o kritiku člověka. Občas se to hodí oddělovat.
ahoj Patriku, prve bych ti chtela rict, ze tvuj web a ty sam svym pratelskym tonem a vecnymi clanky jste pro mne na velmi vysokem postu.
Jsem zacatecnik v copy a nemam zatim napsaneho nic. Koupila jsem si knihu o Nomadstvi, a pak jeden ebook od copywriterky s kterou jsem v kontaktu.
Problem je ten, ze jsem trochu perfekcionistka a bojim se chyb. Bojim se, ze to pokazim, nebude to dobre, bude to nudne a tak dal…Ale vim, ze to musim prekonat. Problem je, ze nachazim tolik ruznych rad a inspirace, ze mne to spis mate.
Moc si vazim tvych rad, a nejvice toho, ze i kdyz jsi v oboru Copywritingu nekolik let, stale priznavas nejistotu, nervozitu a respekt k ostatnim v oboru, a vse z techto vyjmenovanych kvalit jsou na tobe obdivuhodne.
Nemam koule na to, abych sla se svym jmenem ven. Nikoho nezajimam, jasne, ale prave protoze moje rodina je neuveritelne kriticka, tak se bojim. Koukam nad spravnym jmenem.
Ja si te vazim a jsi pro mne obrovskou ikonou a inspiraci. Cili pokud nemas jeste 3 hezke veci napsane ve svem denicku, tak toto muze byt jedna z nich. Nebo 3+1:D jako vyjimecna vec.
Psani zdar…a hlavne se z toho nepo….
Díky moc za upřímný komentář. Je to pro mě hodně velká motivace a minimálně si to píšu za dnešek jako pozitivní věc :).
S odstupem to beru tak, že klient vždy vidí konečnej stav. Pořád je lepší mít 80% práci, kterou člověk vidí (a dá se zlepšit po připomínkáchú než 110%, která zůstává ve snech. Já si ten růst svým způsobem užívám a přestože i dnes vnímám své rezervy, baví mě na tom ten postup. To si ale každej musí najít podle svého.
Jinak ostatní zdroje (včetně tohoto blogu) ber čistě jako inspiraci, kterou si ohni podle svého. Jedině tak to bude fungovat. Ale to vyžaduje tu akci a zkoušet :).
Tak tohle, tohle mi mluví z duše. Jakmile bych měla (a chtěla) publikovat pod svým jménem, naskáčou mi přesně tyhle otázky, který mě tak oblbnou, že k ničemu nedojde. Jenže nejde (a nechci) pořád ustupovat. To nemám v povaze.
Díky moc za další puzzlík do skládačky, nakopnul. 🙂
Pěkný den, Martina
Díky za komentář 🙂
Za mě je třeba si přiznat, že ty otázky nikdy nezmizí. I ti nejlepší tvůrci tyto obavy mají. Možná větší než zbytek z nás.
Držím palce s neustupováním. Jak dovedete ty obavy překonat a jít s kůží na trh, ten pocit úlevy je většinou skvělý.